Kdyby se na sklonku roku 1968 skupina Cream nerozpadla a vydržela aspoň do půle další dekády, zřejmě by ji čekaly bohaté žně, přinejmenším z celosvětových turné, kterými se v 70. letech legendární kapely zajišťovaly na zbytek života. Jenomže členové Cream už pohromadě pokračovat asi nemohli a také se jistě domnívali, že jejich obrovská sláva a úspěchy neskončí. To se však týkalo jen Erika Claptona, který také zásadně otočil směr vlastně písničkovými deskami, do nichž se mu dařilo vpašovávat i svou původní lásku k blues. Bubeník Ginger Baker ovšem zmizel širšímu publiku poměrně brzy z očí a jen z povzdálí byla slyšet ozvěna jeho fůzí s drummery jiných kultur. Specifický pak je případ zpívajícího, nevšedně skládajícího a jednoznačně novátorského basisty JACKA BRUCE. Ten velmi slibně odstartoval jakousi dvojkolejnou sólovou dráhu osobitého tvůrce i vyhledávaného instrumentalisty. Pověst mimořádného hudebníka neztratil dodnes, ale přece jej už někdy na přelomu 70. a 80. let musel člověk na scéně ke svému překvapení málem hledat.

Dnes osmašedesátiletý Skot z Glasgowa získal díky péči hudbymilovné rodiny solidní klasické základy a po různých školních peripetiích začal navštěvovat třídy violoncella a kompozice na Královské akademii v Edinburghu. Jenomže profesorský sbor, jak tehdy bylo obvyklé, zapovídal studentům vyhrávat po nocích s jazzbandy. Bez řečí. A to Jack – ovšem na kontrabas – chtěl ze všeho nejvíc. Utekl tudíž, a přes okliku italského turné s jakýmsi dance bandem přišel do Londýna, kde se tehdy muzikantské vody doslova vařily. A sporý, nicméně energický, zuřivě cvičící a vůbec hudbou pohlcený, výrazně nadaný mládenec se chytil rychle, neboť roku 1962 nastoupil do skupiny Blues Incorporated Alexise Kornera, doslova porodnice UK rocku dalších let. Otevřený Korner, bluesový pionýr nebo spíš věrozvěst, dával během legendárních sessions v Ealing Clubu šanci mladým talentům, kteří pak zakládali kapely Rolling Stones, Led Zeppelin a podobně, takže Bruce se okamžitě důvěrně znal s výkvětem své generace.  Nějakou dobu to bylo vzrušující, ale pár členům Incorporated se chtělo jít ještě kamsi dál.

Vratká organizace

Neprotřelejší z nich byl varhaník Graham Bond, který s sebou na odchodu od Kornera vzal vedle Jacka, pomalu přecházejícího od kontrabasu na basovku, technicky zdatného bubeníka Gingera Bakera a jazzem nakaženého saxofonistu Dicka Heckstalla-Smithe, jehož ale zanedlouho nahradil kytarista John McLaughlin. Graham Bond Organization, nadupaná kapela, zkraje pod vlivem amerických varhanních comb typu Mar-Keys, získala výbornou pověst, ale za celé tři roky existence se ani přes dvě vydaná alba nevyhrabala ven z klubové scény. Asi i to přispívalo k tomu, že se drogy konzumující Bond stával dost labilním, Bruce se s ním dostával do prudkých hádek a rozmíšky pak kvůli tomu míval i s rázným Bakerem. V půli roku 1965 mu nezbylo, než se sebrat a jít.   

Během několikatýdenní štace u Mayallových Bluesbreakers v roce 1965 jej sice nesmírně zaujal rozzářivší se, a od dřívějšího působení v Yardbirds posluchači obdivovaný Eric Clapton. Ale pak přišla nabídka od už známé a hudebně vyspělé kapely Manfreda Manna, ve které mohl Bruce daleko víc uplatnit jazzovou průpravu, pohotovost i technickou dovednost – zvlášť při natáčení alba Instrumental Asylum.

Skladatel a virtuóz

Stále se ovšem rozhlížel po partnerech s podobnou ideou nějaké jiné, otevřenější muziky, která by nadto měla i komerční potenciál. A muselo jít o bravurní hráče. Jakmile ho oslovil Clapton, za kterým s návrhem postavit kapelu přišel starý známý Baker, Bruce byl okamžitě pro. Na rozdíl od Gingera, který se obával, že zase vzplanou spory. Nakonec se nechal přemluvit už proto, že Eric chtěl Jacka nejen coby osobitého basistu s velikým tahem a schopností vytvořit v triu hutnou a širokou páteř, ale také proto, že tu a tam docela uhrančivě zpíval a rozhodně se mikrofonu nebál. A tak v půli roku 1966 vzniká Cream, sebevědomě pojmenovaná kapela propojující blues s rockem i se svěžím, mírně psychedelickým popem a šilhající po jazzových prvcích. Konvenovala vyznavačům undergroundu (v rytmických figurách předjímala i rodící se hard-rock), a zároveň se prosazovala na hitparádách. Taková to byla krásná doba!

Cream nahrávali osobitě psané a aranžované songy (I Feel Free, Politician, Strange Brew, White Room, Sunshine Of Your Love atd.), z nichž drtivou většinu přinášel právě Bruce. A zpočátku byl takřka výhradním vokalistou. Vedle jeho ostrého až nakřáplého hlasu zněl pomalu se osmělující Clapton skoro uhlazeně. Ale ve dvojhlasech jim to štymovalo skvěle.

Věhlas Cream ale přineslo hlavně to, jak se stále víc proměňovaly koncerty v nevázané sessiony tří nadupaných virtuózů. Ačkoliv byl Clapton už tehdy obdivovaná kytarová veličina a Baker hrál hustě jak horda bubeníků na africké veselici, jedinečnost skupiny by nebyla myslitelná bez Jackova revolucionářského stylu, ve kterém se jeho už zesilovačem přebuzená i krabičkami případně zkreslená baskytara Gibson EB-3 drala mohutně do popředí. Téměř duelantsky. Jako kdyby šlo o jakousi druhou sólovou, prostorem plující, jen v nižších polohách znějící kytaru. Dalo by se říci, že Bruce vlastně „přeložil“ hru technicky perfektních jazzových kontrabasistů do basovky. Většinou užíval mnohem víc not, než bylo u baskytaristů zvykem, i když citlivě ctil místa, kdy je třeba držet jen základní funkce. Ale ani tam, kde se jeho hra rozbíhala jakoby do všech stran, neztrácel posluchač nit harmonického pohybu. A rytmicky dokonalý Bruce měl ohromný atak, s nímž bral za struny. Však v těch letech mohutně ovlivňoval nastupující pokolení baskytaristů, kteří se podobně volnomyšlenkářsky proháněli hmatníkem. I po letech jej Stanley Clarke, Jaco Pastorius nebo Sting uváděli jako první velký vzor.

Ojedinělá koncepce tří rovnocenných, proplétajících se nástrojů vlastně otevírala dveře jazz-rockové vlně. A také mimochodem odlišovala Cream od jiného slavného tria, totiž Hendrixova, v němž měl prim především kapelník. V Cream jakoby si na pódiu každý dělal, co ho právě napadlo. „Hraj, co chceš!“, vykřikl prý jednou v ladící pauze mezi skladbami kdosi z hlediště na kytaristu. A krátce před tím se na betonové stěně londýnské stanice metra Isligton objevilo nastříkané památné konstatování: „Clapton is  God“.

Druhé album Disreali Gears (1967) a další rok následující double Wheels Of Fire (druhá polovina kompletu zachycuje kapelu v rozevláté pódiové podobě a Bruce tu šest minut jen s bicími za zády fouká v Traintime významně na harmoniku jako rozjetý expres), přinesly Cream zlatý zápis do rockové historie i obrovská prodejní čísla – úhrnem, tedy do dnešních dnů a včetně digitálních reedic a mnoha kompilací, má jít o pětatřicet miliónů desek.

Jenomže ve skupině vypjatých individualit to skřípalo, totiž podle Gingerova předpokladu mezi ním a Jackem, a začaly se rozcházet jejich hudební představy. Konec byl patrně nevyhnutelný a odehrál se aspoň se vší parádou. Včetně už „posmrtného“ a také zpola koncertního alba Goodbye (1969).

Pro švadlenku

Zatímco Clapton měl z permanentní a publikem hecované instrumentální štvanice Cream nakonec pocit slepé uličky, Bruce pocházel z jiného těsta a jamově to roztáčet ho ohromě bavilo. Ještě v srpnu 1968, kdy kapela ještě jakž takž fungovala, si odskočil natočit čistě instrumentální desku Things We Like, na níž hraje rychle a vášnivě pouze na kontrabas (i smyčcem). Začíná snímky v triu bez harmonického nástroje s Heckstallem-Smithem a vybaveným bubeníkem Jonem Hisemanem, jinak šéfem Colossea, a slyšíme cosi poblíž free jazzu. Od třetí skladby se přidá McLaughlin s kytarou a jsme už na půdě jakéhosi pra-jazzrocku. Ani po letech nezní album vůbec špatně. Firma Polydor chtěla ovšem nejprve dát na trh cosi posluchačsky přijatelnějšího a naznačujícího, jakým směrem se bude Bruce zřejmě ubírat. Things We Like tedy vyšlo až o dvě léta roky později a sólovým a debutem se stalo roku 1969 LP Songs For A Tailor, věnované při autonehodě zahynuvší módní návrhářce Jeannie Franklyn, autorce kostýmů pro Cream. 

Album produkované – už od druhé desky Cream osvědčeným – Felixem Pappalardim bohatě naplnilo napjaté očekávání. Nechyběla mu dravá energie (Never Tell Your Mother She´s Out Of Tune), ani zvláštní, zádumčivá témata a potvrdilo, jak původní a nápaditý skladatel Bruce je. To bylo ovšem jasné už dřív a kupříkladu song As You Saids výrazným cellem ze studiové části Wheels Of Fire patří mezi skutečné skvosty. Skrze nové snímky samozřejmě bublají i vrčí místy závratné linky v mixu mírně předsunuté baskytary a Bruce, zpívající příznačným emotivním způsobem, stále jakoby na hraně horního rozsahu, anebo přímo ve falsetu, se opět spolehl na obrazně bohaté texty básníka Petea Browna, se kterým vytvořil pevný tandem už před lety. Mimochodem – Brown, dodnes na pódiu recitující verše obklopen vlastní kapelou, se ještě letos objeví také u nás, 23. listopadu v Ostravě.

Vůbec nezestárla podmanivá píseň Theme For An Imaginary Western s dominantním autorovým klavírem, vzdálená příbuzná White Room, ani výrazná Rope Ladder To The Moon. A tak dále. Slabší místo těžko hledat. Bylo také znát, že si Bruce užíval svobodu k barevnějším orchestracím, včetně exponované dechové sekce. Na nahrávkách slyšíme mimo Heckstalla-Smithe, Hisemana a dalšího bubeníka Johna Marshalla také celku sloužícího kytaristu Chrise Speddinga. A jednou za komickým pseudonymem L´Angelo Misterioso i beglajt skrytého kamaráda George Harrisona. 

Více než poctivému pokusu o nevšední, ale stále ještě přístupný pop-rock s dotyky moderního rhythm and blues a místy vzdáleně inspirovaný soudobou vážnou hudbou (hlavně v intervalech některých melodií), se dostalo výborného přijetí a Songs For A Tailor vystoupilo na šestou příčku britského albového žebříčku. Žádnému dalšímu Jackovu titulu se ale pak už zdaleka tak dobře nevedlo. Zdálo se ale, že Bruce mnohem víc stejně zajímá vznášet se na pódiu se skvělými muzikanty, než v kroužku obchodníků koumat, jak masírovat davy.

S Frankem ano, s Jimim už ne

V prvých letech atraktivní osobnosti nabídky ke spolupráci jen pršely. Jeho samého ale nadchlo, když nastoupil do kapely Lifetime bubeníka Tonyho  Williamse, který léta před tím hrál v zázračném kvintetu Milese Davise. V sestavě alba Turn It Over (1970) je ještě varhaník Larry Young (dřív obstarával basu pedály a levačkou on) a opět John McLaughlin, těsně před tím, než založil Mahavishnu Orchestra. Tony pak jazzrockově úletářskou skupinu k Jackově zklamání rozpustil, společně prý ale plánovali založit trio s Jimim Hendrixem, což ovšem znemožnilo kytaristovo náhlé úmrtí.

Jako jeden z vokalistů se Bruce podílel na mimořádné události v podobě trojdeskového projektu Escalator Over The Hill (1971) básníka Paula Hainese a hlavně avantgardní jazzové skladatelky Carly Bleyové, která pak hrávala jeden čas s Jackovou kapelou na elektrické piano. K odvázanému jamu ho pozval Frank Zappa na titulní snímek své desky Apostrophe´ (1974), což Bruce komentoval slovy, že si „holt vedle něho každej kytarista začne hned připadat jako Clapton...“ Jistě, kde kdo si chtěl zahrát s basistou, který druhdy vedl na jedné úrovni dialogy s Bohem. Však odkaz Cream byl slyšet také ze tří desek se členy americké kapely Mountain ve sdružení Bruce, West and Laing. Koncerty stadiónového rocku jistě znamenaly nezanedbatelný příjem, ale Jack se mohl zároveň pódiově vyřádit a připomenout nadšeným máničkám.

Ve svém světě

Asi ale nemohl od vyslovených bigbíťáků čekat, že budou akceptovat jeho stále introvertnější alba, kterými se počínal míjet i se sofistikovaným publikem a s kritikou. Těžko ale říct, proč takřka úplně propadlo už druhé písňové LP Harmony Row (1971) jen se Speddingem a Marshallem – všechny další instrumenty obstaral kapacitní Bruce sám. Obsahovalo totiž dost osobité a výborné muziky a výrazné kusy – přinejmenším takový Folk Song patří mezi jeho nejlepší melodie vůbec. A také miniatura There‘s a Forest, kterou jakoby napsal některý následovník Benjamina Brittena. A pořád bylo cítit podstatné  propojení s Brownovými texty.

Rozpaky se ovšem daly pochopit u alba Out Of The Storm (1974), natočeného s americkými bubeníky Jimem Gordonem a Jimem Keltnerem a kytaristou Alice Coopera Stevem Hunterem. Třeba Running Through Our Hands znělo skoro komicky operně, ačkoliv je melodie napsaná báječně. Ale buď pro méně patetického, uvolněnějšího vokalistu anebo sólový akustický instrument. Třeba pro violoncello. Svůj původní instrument, na který nikdy nepřestal aspoň ve studiu hrávat, Bruce ve zpěvu totiž skutečně občas připomíná (například v Golden Days), a to nejen vibrátem. Jiné kusy z desky zase působily až okázale muzikantsky a zároveň spíš úporně.

Následující řadovka How‘s Tricks (1977), na které se objevili noví muzikanti, klávesista Tony Hymas, nukleární bubeník Simon Phillips (později s nimi udělal výbornou desku Guitar Shop Jeff Beck) a také kytarista Hughie Burns, je dokonce v jistém smyslu variantou art-rocku. Kterého byl ovšem Bruce vlastně tak trochu kmotrem a někteří protagonisté žánru se k němu také hlásili. Pro někdejší milovníky Cream a progresivního blues-rocku či jazzové fusion šlo však o muziku spíš cizí, jakoby nadbytečně vážnou a s leckomu asi protivně znějícím, exponovaným zpěvem. Jakoby se Bruce uzavřel do vlastního hudebního světa, který sice pořád vykazoval stopy originálního autora i interpreta, ale zároveň byl obtížně stravitelný.

Možná měl mít Jack nějakého trpělivého a zároveň nekompromisního producenta. Ale kdo ví, zda by mu byl slavný ex-Cream, v oněch časech nadto po uši v drogách, ochoten naslouchat.

Muzicírováním ku zdraví

Slibně nastartovaná kariéra pop-umělce se Jackovi postupně vlastně zhroutila. V USA přestala distribuovat jeho alba společnost ATCO, odnož Atlantiku, a rozžehnal se s ním i Robert Stigwood, pod jehož promotérskou stáj RSO Bruce patřil od časů Grahama Bonda. Ale s pomocí nové, už čtvrté manželky – jednou z nich byla bývalá žena kytaristy Micka Taylora, který s Jackem také hrával, když měli zrovna Rolling Stones prázdniny – se mu na konci 70. let podařilo vymanit ze závislosti na tvrdých drogách a dát se fyzicky dohromady. Pověst skvělého hudebníka neztratil a bylo mu už asi jasné, že to, co chce především dělat, tedy živelně muzicírovat, v čemž je odjakživa jako ryba ve vodě, nelze provozovat v rozměrech, na jaké byl zvyklý z éry Cream. Nevíme, jestli to pro něho bylo zklamání, ale z četných živých desek (některé vyšly až po letech a stále se objevují další) je patrné, že se Jackovy koncerty pořád nesly ve znamení radosti a okouzlení z hudby, ze které nikdy nezmizelo blues, promíchané s bohatým fusion-jazzem a rockovým drivem.

Jeho sestavami opět procházeli excelentní muzikanti, souputníci i mladší hráči a například album I‘ve Always Want To Do This (1980) s kytaristou Clemem Clempsonem, klávesistou Davidem Sanciousem a bubeníkem Billym Cobhamem znělo až nečekaně dobře. Tahle sestava také nějaký čas vydržela a existuje s ní pár koncertních záznamů. Během na delší trať, třebaže vždy čas od času, byla také kapela s Robinem Trowerem, kdysi kytaristou Procol Harum. Několikrát se objevil se členy Soft Machine a různých hostovaček a jednorázových projektů se odbylo takřka nepočítaně. A on k nim přistupoval s pokorou, naplno a vitálně. Jak je jeho naturelem.

Živá voda jménem Hanrahan

Povzbuzující a nepochybně významné bylo setkání s americkým konceptuálním producentem Kipem Hanrahanem, kombinujícím latinské rytmy (pracoval mimo jiné s argentinským skladatelem a bandoneonistou Astorem Piazzolou) a vůbec prvky teprve se rodící world music s avantgardním jazzem do zvláštního, místy až sférického tvaru. Bruce se poprvé objevil na jeho albu Desire Develops An Edge (1983) a zpívá tu podstatně klidněji, civilněji a náhle znovu podmanivě. Úspěšná spolupráce se pak protáhla přes další čtyři alba u producentova labelu American Clavé a Hanrahan – padli si s Jackem zřejmě do oka – jakoby přítele polil živou vodou. Nezměnil jeho hudbu, to by asi ani nešlo, jen ji citlivě zasadil do jiných souvislostí. Podněcoval ho k práci na novém materiálu a ten se pak – vedle výrazných předělávek starých kusů – objevil na nejlepších Jackových albech posledních let, produkovaných právě Kipem.

Charakter Shadows In The Air (2001) udává řada krásně uměřených a přitom jemně podšťuchujících latinských bubeníků (i dechaři mají samá španělská jména) a blýskají tu slovutní hosté: Clapton (v připomínkách creamovských hitů Sunshine Of Your Love i ve White Room s osvěžujícím, takřka santanovským spodkem), Gary Moore, Vernon Reid a  Dr.John. Nepřeslechnutelný je song Directions Home, věnovaný Tonymu Williamsovi a Larrymu Youngovi, Jackovým už nežijícím kolegům z někdejší kapely Lifetime, i krásná, až šansonováMilonga s houslemi Alfreda Triffa, jíž Bruce napsal s Hanrahanem.  

Titul desky More Jack Than God (2003) vyznívá jako přátelský vtip na Claptona, ale vznikl prý náhodně, když chtěl Hanrahan při míchání vytáhnout víc stopu s Jackem než s kytaristou Godfreyem Townsendem. Z jehož jména ale vyřkl jen prvou slabiku a rozesmátý Bruce se toho hned chytil coby skvělého názvu. Opět slyšíme afro-kubánské spodky a Reidovu svébytnou kytaru. A na varhany slavného funkera Bernieho Worrella, se kterým Bruce už dřív vydal jen v roli zpěváka a pianisty disk pěkných duetů Monkjack (1995).

Kdo hraje, nenudí se

V květnu roku 2005 se Cream vrátili na čtyři večery na místo činu, do sálu Royal Albert Hall, kde se před sedmatřiceti lety loučili se smutnícími fanoušky. Událost to byla samozřejmě především pamětnická, ale v publiku se vyskytovalo i dost těch, kteří za hrdinských časů tria byli ještě dávno na houbách. Šance spatřit na vlastní oči legendu se také už zřejmě nikdy nezopakuje. Kapela bezpochyby pečlivě zkoušela, vcelku jí to odsýpá, od trvale hudebně aktivního Erika i Jacka se také slušné výkony daly čekat, ale ani Ginger nedělá dojem, že by na bubny – ovšem ve svém, dnes už trochu demodé stylu – zapomněl  hrát. Konec konců, lidé chtěli přece slyšet ty jeho přechody přes kotle přesně tak, jak je znají z desek. Rozjitřená nálada v auditoriu jistě udělala své a starší pánové se na sebe vlídně usmívají, dávné půtky odvál čas.

Těžko říci, zda takové médii monitorované připomenutí mohlo znamenat, že se Jackovi náhle roztrhl pytel s kšefty, ale podle všeho se málem mýthický muzikant určitě nenudí, jak aspoň vidno z jeho webové stránky. Nejčastěji koncertuje s osmičlenným Big Blues Bandem, v němž jsou čtyři dechaři a který přiletěl z Norska na své prvé české vystoupení 15. října v Hradci Králové coby tahák festivalu Jazz Goes To Town. Příští rok bude Bruce mimo jiné hlavním jménem série koncertů sestavy nazvané Blues Experience v londýnském klubu Ronnieho Scotta, která pak ještě obrazí půl Británie. A v USA se na přelomu ledna a února objeví v přitažlivém Tony Williams Lifetime Tribute Bandu vedle samých V.I.P. muzikantů – ke všemu otevřeného Vernona Reida, jambandového klávesisty Johna Medeskiho a energetické bubenice Cindy Blackmanové, nyní tedy už paní Santanové, neboť ji nedávno pojal don Carlos za choť.

V téměř sedmdesáti letech je to, řekl bych, docela pěkná vyhlídka.