PONDĚLÍ  13. 10. Festival  Jazz Goes To Town (JGT) začal, stejně jako  loni, velkým překvapením. Postarala se o něj kapela The Shi(Tbilisi, Gruzie). Zcela zaplněný sál Adalbertina uchvátila jejich směs etno music, folku, world music, rockových riffů i jazzu. Osmmuzikantů využívá kromě kytary a baskytary ještě celou řadu u nás málo známých nástrojů, např. chonguri, duduku, salamuri,chiboninebo chuniri pro doprovod sólového či sborového zpěvu. V rámci svého vystoupení byl i velice hezký výrazový tanec.Melodika jejichskladeb je pro našince přeci jen trochu jiná, zajímavá, s nečekanými harmonickými vybočeními či nejrůznějšími změnami rytmu. Právě proto bylo pořád co poslouchat nebo na co se dívat. Posluchači umělce často oceňovali bouřlivým potleskem.Jejich hudba naprosto zaujala. I po skončení koncertu se publikum dožadovalo stále dalších přídavků.  Jak již bylo řečeno, jejich muzika není čistý jazz, ale přesto je velice dobré, že dramaturgie volí i kapely v okolí jazzu. Rozjezd festivalu tedy opět více než slibný a to ještě ve studentském AC klubu probíhal souběžně první festivalový free program. Vystupovala tam kapela Martin Brunner jr. Trio. Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze (KJJ) slaví letos 50. výročí od založení a toto kulaté výročí oslavili i na JGT. Tato kapela, a ještě další tři, byly vybrány ze studentů Konzervatoře jejich profesorem, pianistou Karlem Růžičkou. Chlapci předvedli skvělý výkon a jejich hra byla na vysoké úrovni.

ÚTERÝ  14. 10. První hlavní festivalový večer probíhal v nádherném, akusticky dokonalém sále Filharmonie HK. K tomu ale později. Souběžně s tímto koncertem vystupoval v AC klubu druhý ze studentských souborů KJJ v rámci free programu, kapela Mocca Malacco. Po skončení prvního festivalového večera zahrála ještě ve Fis Café kapela Jazz Fragment.  Hlavními hvězdami tohoto dne byly big bandy. Jako první nastoupil Neratovický Big Band. Poloprofesionální kapela složená z mladých muzikantů se velice záhy po svém vzniku vyšvihla mezi naši big bandovou elitu. Zvláštností, ne zcela obvyklou, je, že kompletní saxofonovou sekci hrají pouze sličná děvčata a dlužno hned dodat, že tam opravdu nejsou jen na parádu. Obě žesťové sekce sice saxofonistky převyšovaly, ale mnozí z nich jsou profesionální muzikanti. Kapela se opírá o vynikajícího bubeníka, který tentokrát ale nedostal větší příležitost se představit. Další výraznou posilou kapely byla vynikající zpěvačka Olga Škrancová, která zcela jistě patří mezi naše nejlepší jazzové zpěvačky. Sólové party odehrál člen kapely, profesor KJJ Július Baroš a svého úkolu se ve světle další očekávaných trumpetistů zhostil více než dobře. Lídr kapely a dirigent, trombonista Petr Svoboda, musel být s výkonem svěřenců více než spokojen. Poznat to bylo hned i na bouřlivých reakcích diváků, kteří jejich výkon oceňovali po každém sólu či skladbě, včetně vyžádaných přídavků. S druhou vystupující kapelou večera nastal pro některé posluchače trochu problém. Tento festivalový večer byl dramaturgem festivalu Martinem Bunnerem sice koncipován jako big bandový. Ale sedmičlenná kapela East European Artsemble (Srb, Hun, Sk, Cz) není big band. To ale asi nebyl hlavní problém. Více potíží asi posluchačům způsobila jejich skvělá muzika. Oni totiž hráli vysoce moderní, současný jazz. Pro některé milovníky velkých kapel byla jejich hudba opravdu „nářez“ a proto reakce byly někdy různorodé. Mezinárodní obsazení kapelníka, lídra a pianisty Luboše Šrámka se zaskvělo v té nejlepší formě a jeho jednotliví členové patří dneska již ke špičkám východoevropského jazzu. Kapela hrála výhradně kompozice členů septeta ve složení trubka, altsaxofon, tenorsaxofon a kytara jako nástroj melodický, za doprovodu klavíru, kontrabasu a bicích. Všichni muzikanti se měli možnost představit v bohatě vystavěných sólových výstupech např. třeba Rostislav Fraš na tenora nebo Matúš Jakabčic na kytaru.Vyvrcholením celého večera měl být a opravdu byl B Side Band Brno (Cz). Kapela tvořená mladými profesionálními muzikanty z Brna a okolí, předvedla špičkový výkon a ukázku toho, jak se dá zahrát velkokapelová muzika. S obrovským nadhledem, hráčským mistrovstvím a obrovskou dynamickou škálou. Ještě jedna velice důležitá skutečnost ovlivnila kladně hru obou big bandů. Hrálo se totiž bez mikrofonů. Ten byl pouze před kapelou, takže v sále s vynikající akustikou to byl balzám na uši. Kapela B Side Band je vlastně nástupcem kdysi světového Bromova orchestru a to nástupcem více než důstojným. Jednotlivé sekce udivovaly sehraností a kapela jako celek opravdu nenechávala posluchače, ve zcela zaplněném sále, v klidu. Muzikanti hráli především repertoár slavného Gordona Goodwina a to jsou aranžmá opravdu vysoce náročná, zvláště pak pro trumpetovou sekci, která dodávala celému big bandu onu patřičnou břesknost a lesk. Lídr kapely a trumpetista Josef Buchta přizval ještě ke spolupráci dvojici skvělých muzikantů, trumpetistu Juraje Bartoše a saxofonistu Radovana Tarišku. Oba hráči opravdu nádherně umocňovali hru celé kapely a posluchači často jen žasli, co všechno se dá zahrát na trumpetu s takovou technikou a erudicí, jako to předváděl Juraj Bartoš nebo na saxofon Radovan Tariška. V několika skladbách se také představil velice dobrý kmenový zpěvák kapely Matuš Bagár. Přestože kapela B Side Band zatím není ještě tak moc známá, zapůsobila na posluchače obrovským dojmem, a tudíž hned se nabídlo srovnání s nejrůznějšími velkými kapelami z celé republiky.  Myslím, že tato kapela bude v současné době asi těžko hledat odpovídající konkurenci.

Středa 15.10. Středeční program probíhal na čtyřech místech. V AC klubu hrála v pořadí už třetí kapela složená z posluchačů KJJ Ray Against The Charles. V divadle Drak zase nastoupila pětičlená kapela Ozma (F). Hráli ve složení saxofon, trombon, kytara, basa a bicí. Jejich muzika vychází z hudebních zkušeností a v programové knížce JGT ji Martin Brunner označil jako ozmickou muziku. Českou jazzovou scénu zastupoval ve středu Jan Štolba Quartet (Cz). Skupina předvedla muziku navazující na slavné světové saxofonisty Dextera Gordona, Sonny Rollinse nebo Charlese Lloyda. Kapelníkovi a tenorsaxofonistovi Janu Štolbovi vydatně pomáhal pianista Vladimír Strnad, kontrabasista Jan Greifoner a bubeník Jan Linhart. Poslední kapela tohoto dne byla opět z jiného soudku, protože Blusberry (Cz) je kapela pražské bluesové scény, ve svých počátcích spjatá se slavnou pražskou hanspaulskou scénou. Vůdčí postavou kapely je zpěvák, kytarista a hráč na foukací harmoniku Petar Introvič.

Čtvrtek 16.10. I čtvrteční program byl vyhrazen free programu a vystoupení dalších souborů v Draku nebo klubech. Nejprve se představil sólový pianista Ondřej Kabrna sólo piano recital (Cz) Kabrna je také absolventem KJJ, v současnost ale na konzervatoři už učí hru na klavír. Kromě hraní se věnuje i kompozici a aranžování. Je zdatným improvizátorem, takže jeho hra mohla zcela logicky navázat na loňský recitál Milana Svobody. Recitál se velmi líbil. V rámci free se představil i poslední ze čtyř souborů KJJ, tentokrát to byl Jan Steindörfer Quartet. V Draku zahrál u nás už velmi dobře známý, vynikající slovenský klavírista a skladatel Matej Benko Quintet (Sk). Pro ty posluchače, kteří měli možnost Benka slyšet už v jeho předcházejících angažmá, nebyla jeho hra žádným překvapením. Jeho brilantní úderová technika a muzikantská erudice mu dovoluje vyjádřit svoje muzikantské myšlenky v tom nejbohatším provedení. Přestože prošel celou řadou seskupení, v dnešní době se věnuje především vlastním kompozicím. Na JGT si na pomoc přizval ještě další vynikající hráče, jako je saxofonista Radek Zapadlo, trumpetista Miroslav Hloucal nebo Tomáš Liška na kontrabas a Pavel Bady Zbořil  na bicí nástroje. Benko sám je opravdu hráč, který směle míří mezi uznávanou evropskou špičku. V klubu Satchmo zazněla opět muzika bluesová. Představilo se duo L´uboš Beňa a Matěj Ptaszek (Sk/Cz). Slovenský resofonický kytarista a český profesionální pouliční bluesman hrající foukací harmoniku vytvořili spojení, které muzikantsky zachází až do doby černošského křičeného blues.

Pátek 17.10. Druhý hlavní festivalový večer probíhal už ve velkém sále Kongresového centra Aldis. Zahájení předcházelo ještě opětovné vystoupení dua Beňa/Ptaszek, ale tentokrát v prostředí jim nejvlastnějším, totiž na Masarykově náměstí. Program ve velkém sále záhájil soubor The Fonda/Stevens Group (USA). Kvartet ve složení Michael Jefry Stevens - piano, Joe Fonda - kontrabas, Hervey Sorgren - bicí  doplnil trumpetista Herb Robertson na trubku. Letos byl festival jednak o oslavách výročí, o big bandech a také o trumpetistech a tak Herb Robertson, který je označován za jednoho z nejinovativnějších improvizujících trumpetistů současnosti nasadil laťku hodně vysoko. Jeho spoluhráči patří již k mnohaletým prověřeným, vysoce kvalitním muzikantům. Skupina předvedla špičkový profesionální výkon. Druhý soubor večera spadal do již popsaných oslav výročí. Představil se totiž Luboš Andršt Group feat. Emil Viklický a Jan Hrubý (Cz) – 60th Birthday´s Concert. Andršt na JGT vystupoval již několikrát, v nejrůznějších sestavách. Tentokrát ale na festivalu, spolu s diváky, oslavoval své životní jubileum, šedesátiny. A aby toho nebylo málo, přizval ke spolupráci další oslavence, tentokrát pianistu a skladatele Emila Viklického a houslistu Jana Hrubého. Všichni slavili stejné životní výročí. Kapela šlapala jako dobře namazaný stroj. O neuhnutelné tempo se staral bubeník Michal Hejna a vynikající baskytarista Wimpy Tichota, ještě za pomoci perkusisty Pavla Plánky. Piano obstarával již zmiňovaný Ondřej Kabrna a ten v některých skladbách přenechal místo u klavíru dalšímu oslavenci, Emilu Viklickému. Na kapele bylo očividné, že dvojice Andršt Hrubý si po hudební stránce velice rozumí. Doslova se hecovali k největším výkonům. Byl to opět zážitek i s gratulací a přípitkem všem třem oslavencům. V přísálí kongresového centra zpestřoval přestávku návštěvníkům soubor Los Rumberos (Cz) hrající latin-jazz. Tentet hraje skladby vycházející jednak z latinskoamerických kořenů, ale i vlastní tvorbu, nebo dokonce skladby Karla Růžičky. Po přestávce nastoupili mladí jazzmani z Polska, Paweł Kaczmarczyk Audiofeeling Quartet (Pl). Pianista a šéf kvarteta Kaczmarczyk sice nepatří k dříve narozeným, ale to nic nebrání tomu, že už dnes patří k nejvýznamnějším polským jazzovým pianistům. Je to pianista erudovaný na jazzovém oddělení Hudební akademie v Katovicích a přestože v Čechám zatím moc nevystupoval a není tak známý, posluchače zcela nabitého velkého sálu o své hudbě přesvědčil. Ovšem ani jeho spoluhráči, saxofonista Radek Nowicki, kontrabasista Wojciech Pulcyn a bubeník Sebastian Frankiewicz za svým leaderem nezůstávali nijak pozadu. Vrcholem celého večera a jedním z vrcholů celého festivalu se stal Mika Stern Band With Special Guest Randy Brecker Featuing Dave Weckl & Chris  Minh Doky (USA). Hra Mike Sterna je u nás dobře znám, hrál v České republice již několikrát. Jeho hru není nutno popisovat, ale ve spojení se stratosférickým trumpetistou Rendy Breckerem je tu asi poprvé. Hra trumpetisty patřila tomu nejlepšímu, co lze na trumpetu v současnosti slyšet. Brecker v minulosti prošel mnoha světovými bigbandy, například hrál ve slavném GRP Big Bandu Dave Grusina. Mnozí posluchači ho zase znají ze souboru Brecker Brothers, který sestavil se svým, dnes již bohužel zesnulým bratrem Michaelem. S Mikem Sternem došlo k excelentnímu spojení. Bylo to jako pohlazení po duši. Z tohoto excelentního spojení ale nelze vynechat i jejich spoluhráče, světovou jedničku, bubeníka Dave Weckela a vynikajícího kontrabasistu současnosti, Chris Minh Dokyho. Stručně řečeno, festivalový večer vygradoval tak, jak to má být.

SOBOTA 18.10. Třetí závěrečný festivalový večer zahájil Pražský Big Band (Cz) dirigenta Milana  Svobody. Kapelník sám loni exceloval v sólovém recitálu a letos tedy přivezl velkou kapelu. Kapela se věnuje interpretaci vlastních originálů, ať už z pera Svobodova či dalších členů kapely. Nabízí se srovnání s B Side Bandem, ale nelze srovnávat nesrovnatelné, protože se jedná o dva zcela jinak postavené velké kapely. Jedině snad, že Svobodova trumpetová sekce, proti brňákům, jako celek nijak neoslnila. Naopak saxofony v Pražském BB jsou jeden sólista lepší než druhý, od Pavla Pivarčiho, přes Martina Plachého, Marcela Bártu, Tomáše Křemenáka a Milana Krajíce. Nelze ovšem pominout i velice pěkně vystavěná sóla trumpetisty Michala Gery a trombonistů Svatopluka Košvance a jeho žáka Přemysla Tomšíčka. Po big bandové smršti nastoupila kapela hrající fusion music, směs jazzu s prvky funky, latiny, afromusic a bopu, kapela Eric Truffaz 4tet (F). Trumpetista Eric Truffaz patří ke špičce evropského jazzu. Jeho příznivci i jazzová kritika ho někdy přezdívají „Miles Davis acid jazzu“. To ale není podstatné. Jeho muzika, kterou podporovali další virtuózní hráči, Patrick Muller na fendera a klavír, Marcello Giulliani na basu a Marc Erbetta na bicí byla úžasná. Jejich hudba často přesahuje hranice jazzu a přesto je posluchačsky velice přitažlivá a tak bylo opravdu co poslouchat.  Následovala hodinová pauza zpříjemněná souborem Los Quemados (Cz). Po ní nastoupil sólový klavírista Misha Alperin (R). Ruský klavírista, skladatel a pedagog  Alperin nejdříve zahrál svoji sedmivětou skladbu. Poučení diváci byli požádáni o potlesk až po závěrečné části. Jeho muzika se vymyká hranicím jazzu a dala by se přirovnat k současné tvorbě, která evokuje a navozuje určité pocity či nálady. Jeho klavírní technika je brilantní, skvěle ve svých skladbách využívá celou dynamickou škálu hudby. Místy by snad byl ve velkém sále slyšet i špendlík, který by upadl. Posluchači jeho recitál vyslechli s velikým porozuměním a zaujetím a umělec byl po zásluze odměně bouřlivým potleskem. Závěr večera i celého festivalu připadl souboru Gianluigi Trovesi Ottetto (It). Skromný a zábavný Gianluigi Trovesi sice hrál již na loňském festivalu, ale v duetu s harmonikářem Giannim Cosciou. Jejich muzika byla natolik posluchačsky zajímavá a přitažlivá, že byl pozván opět, tentokrát s větším obsazením. V jeho bandu se tentokrát objevilo violoncello, dva kontrabasy nebo i baskytara, skvostné dechy trubka a trombon, bicí a perkuse spolu s elektronikou. Jejich radostná hudba předváděná s obrovským nadhledem a hravostí se lehce přenášela i do publika a nad vším vévodil saxofonista a klarinetista Gianluigi Trovesi ve svých pečlivě proaranžovaných kompozicích. Přesto jeho muzika dávala dostatečný prostor všem členům k vyjádření. V jednotlivých skladbách se objevovaly nejrůznější citace, třeba z Gustava Mahlera, tu zazněl židovský klezmer nebo náznak radostné neworleánské kutálky, nebo zase něco z Jimmy Hendrixe. Prostě nářez jak má být a Trovesi se stal opravdovým vrcholem celého festivalu.                                                                                         Autor: Stanislav Novotný