Oba hlavní festivalové večery 15. ročníku hradeckého festivalu Jazz Goes to Town zahajovaly skvělé big bandy. V pátek Gianluigi Trovesi půjčil své noty big bandu pražské konzervatoře, Michalu Gerovi (trubka) a sám se odsunul do role slavného křoví, z níž s potěšením sledoval, jek s nimi skvělí, řízní a obdivuhodně souznějící konzervatoristé pod taktovkou Milana Svobody naložili. Daleko důležitější party v Trovesiho repertoáru měl nakonec jeho spoluhráč syntetický perkusista Fulvio Maras, který band výborně koloroval barevnými připodotky, aby nikdo nezůstal na pochybách, čí noty se hrají. Spokojený výraz jen občas si fouknoucího Trovesiho dával tušit, že takhle to Mistr chtěl. Sobotní večer, který jak po dramaturgické stránce, tak co do hudebního obsahu byl vyvrcholením 15. ročníku festivalu, začal Česko-slovenským big bandem pod taktovkou Matúše Jakabčice, takto i skvělého a moderního aranžéra a příležitostného kytaristy.  Oč čím dál těžší je dnes najít dobře znějící band s jasným názorem na to, co hraje, o to větší radost bylo poslouchat obojí na úvod závěrečného večera. Když vedle řady výborných vlastních skladeb Jakabčic sáhne po standardu, zní to moderně a objevně. Kolínská saxofonová mafie nezklamala a nabídla zážitek srovnatelný s prvním setkáním  hradeckého festivalu s Trovesim a harmonikářem Giannim Cosciou  nebo se švýcarskými  Stimmhorny. Čtyři saxofonisté, profesoři svých instrumentů a současně baviči, nastoupili  jako když se v Jiráskově Lucerně svolávají v lese zbloudilí muzikanti – každý z jiného koutu jeviště, aby záhy přesvědčili, že souhra je jednou z jejich deviz. Obdivuhodně si předávali rytmické i melodické linky, aby ti druzí mohli nespoutaně řádit a bavit. Čirou radost z nádherné muziky, jakou v Hradci před časem vyzpíval kontrabasista Avishai Cohen se svým triem, nabídlo v sobotu slovenské AMC trio se švédským kytaristou Ulfem Wakeniusem. Jan pár vteřin trvalo, aby posluchači pochopili, proč si slavný hráč proslulý spoluprací s pozdním Oscarem Petersonem vybral právě hráče ze Slovenska. Po první výměně tónů s klavíristou Peterem Adamkovičem bylo jasno. Tenhle mladík s krásným úhozem a jedinečnou melodikou je úkaz a Wakenius mu opakovaně skládal hold. V repertoáru tria se objevují názvuky slovenské lidové muziky, ale tři výborní hráči se svým hostem je vzápětí zavedou do sfér bez přihrádek, kde existují už jen krása a radost. Jejich společné CD bylo asi na festivalu nejprodávanějším. A pak přišel šok. Je-li někdo nejlepší, měl by experimentovat, otevírat dveře do dalších komnat umění. Jack DeJohnette tak učinil a přivezl fúzi moderního jazzu křtěného Milesem Davisem s word music okořeněnou rapem. Posluchačům, kteří se až dosud skvěle bavili, tři hudebníci a brazilská zpěvačka Marlui Miranda nabídli poselství zcela určitě nejpravdivější, ale taky nejsložitější. Radosti v něm nebylo mnoho, stejně jako jí není nazbyt jinde kolem nás, byla spíš světýlkem na konci tunelu. To evidentně řada posluchačů nepřijala a odešla. Naštěstí zůstalo dost těch, kteří po krkolomných a vysokých schodech doklopýtali k závěrečnému, když ne porozumění, tak alespoň k snaze o něj. 15. ročník festivalu potvrdil, že dramaturgie přehlídky setrvává na hodnotách, jež razí po celou dobu. Ruku v ruce s muzikantkou kvalitou nabízet překvapení a neotřelost včetně experimentu. A taky pokud možno pokaždé přivést někoho, kdo hrál s Davisem. Letos poprvé spojil překvapení a experiment s největší hvězdou festivalu a tím sám překvapil.

Milan Dus, redaktor MF Dnes, vyšlo v MF Dnes dne 19.října 2009