Letošní ročník královéhradeckého festivalu byl trochu mimořádný, jednalo se totiž o jubilující patnáctý ročník. Když k těm létům připočteme fakt, že dramaturg a ředitel festivalu Martin Brunner nestaví program na slavných jménech (i když ani ta nechybí), ale především na těch známých jen jazzovým fajnšmekrům, dělá toto jubileum z festivalu skutečný unikát. Výběr kapel je vždy originální a veskrze současný a je jen potěšitelné, že vždy přijde víc než dostatečný počet zájemců poslechnout si, kam se dnes jazz ubírá.
Festival skutečně prochází městem a trvá téměř celý týden: ve dnech od 12. do 17. října se konají koncerty v Adalbertinu, Muzeu východních Čech, divadle Drak, AC klubu a u Sokolíka. V těchto prostorách si první čtyři dny mohli návštěvníci poslechnout kapely Alice Springs Blues Band, Traditional Jazz Studio, Gamba Blues Band, Ivan Audes Trio, Pigeon Saxophone Quartet, Yvonne Sanchez Trio a Prague Conservatory Jazz Orchestra. Festival tradičně vrcholí dvěma víkendovými koncerty v kulturním centru Aldis.
Letošní páteční koncert odstartoval nadmíru vydařený projekt Gianluigi Trovesiho s Prague Conservatory Jazz Orchestra pod vedením Milana Svobody se sólistou Michalem Gerou. Namísto kapely, se kterou zde Trovesi vystoupil minulý rok, s sebou tentokrát přivezl jen perkusistu Fulvia Marase a skladby, keré pro velké obsazení zaranžoval Corrado Guarin a které nastudoval Milan Svoboda se svým Conservatory Jazz Orchestra. A výsledek byl vynikající, nápadité ale přece jen komplikované skladby provedl Svobodův mladý orchestr na jedničku. Tyto skladby jsou jako celek vydané na albu Dedalo (Enja), které Trovesi natočil společně s WDR Big Bandem.
Následující František Kop Quartet patří mezi naši jazzovou špičku. Soubor je vyrovnaný a jejich hudba plná skvělých sól. Pánové František Kop, Petr Malásek, Martin Lehký a Bady Zbořil spolu hrají již léta a na jejich souhře je to znát, je téměř telepatická. Příjemným odbočením ze zavedeného soundu kapely byla skladba elektrická, jak vystřižená od Weather Report. Po dvou hodinách strávených ve velkém sále následovala hodinová přestávka, během které jsme si ve vestibulu poslechli „stále zelený“ swingový repertoár v podání zpěvačky Evy Emingerové a jejího souboru E. E. Band.
To, co následovalo po přestávce, bylo pro mne jedním z nejkurióznějších vystoupení vůbec. Šlo o sólový recitál anglického klavíristy Matthew Bourneho. Na pódium přišel bos, po příchodu divoce prohrábl klávesy, sundal si svetr a hodil ho do publika. Co se na nás vzápětí začalo linout, muselo překvapit každého. Šílené disharmonické běhy po klaviatuře byly střídány rozhovory a kulometnou palbou ze samplů. Nebylo to však samoúčelné, po chvíli poslechu byl patrný záměr, řád a logika. V druhé půli jeho vystoupení ubylo samplů a Bourne nás přesvědčil také o svém skvělém hráčském umění.
Posledním souborem bylo kvinteto amerického basisty Kyla Eastwooda, syna slavného herce Clinta. Kyle přijel do Hradce se čtyřmi výbornými anglickými hudebníky, z nichž si poklonu zvlášť zasloužil Quentin Collins na trubku a Richard Beesley na tenor saxofon. Kvinteto si pěknými skladbami kapelníka s vlivy funky a groove a skvělými sóly obou dechařů zcela podmanilo publikum, které ho pak nechtělo pustit z pódia. Závěr večera jak má být.
Sobotní večer zahájil CZ-SK Big Band slovenského kytaristy Matúše Jakabčice. V kapele hrají ti nejlepší čeští a slovenští hráči, najdeme zde např. Štěpána Markoviče, Radovana Tarišku, Ondřeje Štveráčka, Mariana Ševčíka, či Svatopluka Košvance. Band hraje moderní věci Matúše a patří již mezi zavedené orchestry s tou nejlepší pověstí, slyšet jsme jej mohli již několikrát a jejich vystoupení na JGT rozhodně nezklamalo.
Zato hudba následujícího kvarteta Kölner Saxofon Mafia byla tvrdším oříškem. Roger Hanschel, Steffen Schorm, Joachim Ullrich a Wollie Kaiser hrají snad na všechny druhy saxofonů a klarinetů, ovšem bez doprovodu. Všichni jsou vynikající hráči, ale pasáží, ve kterých by saxy zazněly v akordu, jsme se moc nedočkali, jejich hudba více připomínala rozhovor (až hádku) několka hlasů, při kterém si protagonisté skáčí do řeči. O skvělý kontrast k avantgardě se postarala v předsálí zpěvačka Petra Ernyeiová s Jaroslavem Šindlerem a Markem Rejhonem na kytary a Janem Greifonerem na kontrabas. Klasický swingový repertoár v jejich podání byl po saxofonové smršti učiněným pohlazením po duši.
Spolupráce slovenského tria A.M.C. se švédským kytaristou Ulfem Wakeniem, bývalým dlouholetým spoluhráčem Oscara Petersona začíná být slavná a přináší plody ve formě společného CD a řady společných koncertů. Trio vedené pianistou Peterem Adamkovičem hraje velmi melodický jazz vycházející z tradice slovenských lidových písní, Wakeniovým vkladem je zase hráčská virtuozita a invence. Výsledkem je komunikativní a velmi příjemně poslouchatelný jazz na špičkové úrovni. Určitě se jednalo o jeden z vrcholů festivalu.
Závěr patřil největší hvězdě festivalu, a to Jack DeJohnettovi a jeho nové sestavě The Ripple Effect. V kapele najdeme saxofonistu Johna Surmana se synem Benem na electronics, zpěvačku Marlui Mirandu a kytaristu a basistu Jerome Harrise. Kapela předvedla posluchačsky, ale určitě i hráčsky velmi náročnou fusion různých lidových hudeb od Brazílie a indiánské hudby, po Afriku s jazzem, ale třeba i elektronickou hudbou. Hudba měla úžasné momenty, celá kapela se pohybovala ve velmi komplikovaných rytmech, Surman hrál úžasná sóla, ale zarážející pro mne bylo silné využití elektroniky i Benovo rapování. Jack DeJohnette patří již léta k vůdčím osobnostem současného jazzu a velká část publika jeho hudbu nadšeně přijala, já na ni ale budu muset asi ještě posluchačsky dozrát.
Závěrem už jen poděkování Martinu Brunnerovi a občanskému sdružení, které festival pořádá. Opět se jim podařilo připravit skvělý festival, důstojné pokračování minulých ročníků a zároveň ukázat nové podoby a směry současného jazzu.
Jaroslav Čečrdle, prezident Jazz Clubu Slaný, vyšlo ve Zpravodaji slánského jazzklubu dne 9. prosince 2009
