zdroj: Mladá fronta DNES
vydání: 22.10.2007
Rubrika / pořad: Kraj Hradecký
autor: PETR MAREČEK, MILAN DUS
13. ročník hradecké mezinárodní přehlídky Jazz jde městem přinesl díky Al Kooperovi i Avishai Cohenovi silné zážitky
Ohlédnutí
Hradec Králové - K nejlepším a nejvyrovnanějším ve své historii patřila třináctá královéhradecká mezinárodní přehlídka Jazz jde městem (Jazz Goes To Town), která skončila o sobotní noci v tamním Kongresovém centru Aldis. Spoluzakladatel a dramaturg Martin Brunner ji po dvouletém propadu, který měl na svědomí festivalový rutinér Peter Lipa, vrátil glanc i evropské renomé. Celý podnik totiž opět sloužil jen muzice.
Šťastným se ukázalo spojení s Rumunským kulturním institutem, houslista Florin Nicolescu, saxofonista Nicolas Simion, aranžér a dirigent Peter Herbolzheimer, kapela Trigon a další muzikanti z hudebně opomíjené země potvrdili pověst vynikajících kosmopolitních hráčů. Své pověsti „nejrychlejší na světě“ dostála i dechovka Fanfare Shavale, která po svém cikánsko-balkánském recitálu ve stanu neúnavně řádila i v hospodě Na Hradě. K přívlastku nejrychlejší by mohl přibýt i nejžíznivější. Ve výčtu úvodních zážitků nesmí chybět ani strhující sólový koncert klavíristy Milana Svobody ve Filharmonii. Silné chvíle, jichž tentokrát bylo bezpočet, přikryly ty slabší.
Mistr Al Kooper
Asi to je k ostatním aktérům pátečního galavečera nespravedlivé, ale nelze začít než americkým varhaníkem, kytaristou a zpěvákem Al Kooperem a jeho The Funky Faculty. Vyhnout se superlativům by byla mrzká svatokrádež. Jakoby s ním do Aldisu nakráčely, byť ležérním šouravým krokem, duchové velkých show i mistři z bohatýrských časů rokenrolu, soulu a blues, Ray Charlesem a Louisem Armstrongem počínaje a Van Morrisonem a Bobem Dylanem konče. Vždyť s mnohými Kooper hrál.
Už jen fantastický zvuk zesílených „kooperovských“ Hammondových varhan futrovaný dvoučlennou dechovou sekcí a skvělou rytmikou vydal za bigband. S Al Kooperem se navíc v akademickém světě synkop dostavila oživující uhrančivá barová póza se správnou dávkou rockového „obšournictví“ i všechny ctnosti i nectnosti muzikantského zpívání, na hony vzdáleného krasozpěvu. Naříkavý nedbale vypravěčský hlas, poučený Dylanem i Harry Nilssonem, se lámal do falzetů, bavil i dojímal. Varhaník si dopřál i štěkot a la James Brown, ovšem nad všechny exhibice mu byl smysl písně. Ať už těch z nového sólového alba Black Coffee, prvního po třiceti letech, na němž skládá hold muzice ze starých dobrých časů (Comin' Back In A Cadillac, Going, Going, Gone, Just For A Thrill či My Hands Are Tied), tak v cover verzích. Dylanova It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry z alba Highway 61 Revisited, kterou Kooperovy varhany požehnaly nesmrtelným puncem, melodicky zesládla, aniž by ztratila na naléhavosti syrovějšího originálu, došlo na baladu I Love You More Than You'll Ever Know, proslavenou soulmanem Donny Hathawayem, i na cajdáky z 50. let či letité blues Early in the Morning. Varhanní figura z Dylanova hitu Like to Rolling Stone, někdejší Kooperova studiová znouzectnost, zazněla stejně jako další nápady (A Whiter Shade of Pale od Procol Harum) ve zkratce uvozené ironickým pomrknutím - cirkusovým pochodem. Nechyběly dávné slavné počiny Blues Projectu či Blood, Sweet & Tears, co však kdysi bylo odvážným i trochu nabubřelým experimentem, dnes je zmoudřelou vzpomínkou.
Stárnoucí, lehce omšelý mistr, v zákulisí skromný, na jevišti neokázalý a vtipný enterteiner, po sobě v Hradci nechal zážitek, na který se nezapomíná ani po letech, i víru, že dobrá muzika z let, kdy „o něco šlo“, navzdory jankovitosti 21. století nemůže zestárnout.
Humor i zapeklitost
Velký smysl pro humor, vstřícnost k publiku a neokázalá virtuosita přijely také s italským duem Gianluigi Trovesi & Gianni Coscia. V Down Beatu vždy pětihvězdičkový saxofonista i klarinetista a jeho přítel akordeonista si s gustem pouličních flašinetářů pohrávali s motivy Kurta Weilla (Alabama Song), zabrousili do standardů, do Španělska, k ruským dumkám, k Radeckému pochodu i k lehárovské operetě. Výsledkem byla skvostná a čistá moderní hudba, která se neoposlouchá. Ostré tóny, skoky z chladu do varu i freejazzovou zapeklitost dodal německý saxofonista Gebhardt Ullmann a jeho Basement Research, naopak úhledné harmonie akademického mainstreamu, „oblé jak ňadra Sophie Marceau,“ jak zpívá Julien Clerk, přijeli s legendárním saxofonovým veteránem Lee Konitzem. Škoda, že jejich recitál, v němž „žáci“ včetně vynikajícího kontrabasisty Františka Uhlíře invencí v chorusech předčili unaveného profesora, postrádal gradaci a vyšuměl do ztracena.
O tom, že v zemi, kde hrávali Ježek, Krautgartner či Brom, stále žije dobrý bigband, přesvědčilo úvodní vystoupení sobotního večera v Aldisu. Bohemia Big Band řízený Bohuslavem Volfem si pozval několik hostů. Prvním byl ceněný rumunský saxofonista Cristian Soleanu. Poté, co stálice evropského jazzu Karel Růžička rozdal několik medových koláčků, následovalo milé překvapení v podobě mladého zpěváka Ondřeje Rumla. Jak sám přiznal, hradecký festival byl jeho „velkým poprvé“, ale zejména v Coreově skladbě Spain naznačil, že ve světě chudém na mužský jazzový vokál by mohl být příslibem.
Nicolase Simiona, jenž přivedl na pódium svoji mezinárodní skupinu, nebylo už třeba představovat. Komponista a hudebník evropského formátu hrál v předcházejících dnech s European Youth big bandem i v bandu Lee Konitze. Přesto opět jiná poloha a zcela určitě nejstmelenější formace s originálním projevem inspirovaným mimo jiné balkánskou hudbou.
Zjevení i příběhy z Alabamy
Potom přišlo zjevení. „Chceme-li posunout hudbu někam dál, musíme nabídnout vlastní hudební kořeny,“ tvrdí izraelský kontrabasista žijící v New Yorku Avishai Cohen. Hlásí se k hudbě Středního východu a střední Evropy či k latinskému funku, ale je zřejmé, že tento mimo jiné hudební pedagog je otevřen všemu, co svět hudby nabízí. Jeho koncerty jsou dokladem toho, že v jazzu a v muzice vůbec ještě nebylo řečeno poslední slovo.
Šestatřicetiletého autora, který v Hradci představil své nové album As Is... Live at the Blue Note, doprovodili jeho někdejší žák, bubeník Mark Guiliana z New Jersey, a krajan, klavírista Shai Maestro. Splynutí spoluhráčů s Cohenem - sopkou je samo o sobě unikátní. Jeho kontrabas - chrlič tónů - se co chvíli mění v perkuse a zaplétá se mezi Gulianovy bicí, vzápětí zpívá a hladí s Maestrovým klavírem. Nezařaditelná, nádherná hudba nabíjející radostí si podmanila posluchače a nebýt toho, že v zákulisí čekal další festivalový host, ti tři by z pódia jen tak neodešli.
Pomyslným zlatým hřebem festivalu (byť jich do té doby bylo několik) se tentokrát stal legendární saxofonista, bluesový zpěvák, ale taky dramatik a buřič Archie Shepp. Jeho tenor, sopránka a hlas odvyprávěly pár příběhů z Alabamy a Mississippi a připomněly neklidná a dodnes inspirující 60. léta. O tom všem nejspíš Shepp dumá na stoličce, na niž usedá mezi stále občas vzteklými výbuchy svého zpěvu a saxofonovými laufy. V profesorské sestavě Wayne Dockery - kontrabas, Steve Mc Craven - bicí zůstalo kromě Sheppa nejvíc prostoru pro excelentního pianistu Toma Mc Clunga.
Díky Martinu Brunnerovi jsme konečně v Česku mohli vidět a slyšet persony, na které jsme si měli sáhnout už před třiceti, čtyřiceti lety. Kdo to bude příště?
