George Mraz & Walter Noris (USA)

George Mraz - rodák z Písku (1944), kde se v sedmi letech začal učit na housle. Jako gymnazista k nim přidal ještě altsaxofon. Na Pražské státní konzervatoři, kam nastoupil v roce 1960 by žákem prof. Hertla. Za svoje vzory s jejichž nahrávkami se tenkrát, jako většina našich muzikantů, měl možnost seznamovat pouze prostřednictvím rozhlasových relací Willise Conovera „Music USA“ na Hlasu Ameriky, si Mráz postupně vybíral takové basisty, jako byli Scott La Faro nebo Ray Brown. Náruživě však sledoval i tvorbu Rona Cartera, Paula Chamberse či Douga Watkinse. Ještě jako student začal hrát jazz v triové formaci Rudolfa Daška (1963), s nímž pak v roce 1964 přešel do SHQ Karla Velebného (natočil s ním mj. supraphonská LP „Čs. Jazz 1965“, „Tak hrál SHQ“, „SHQ & Friends“). Společně k Karlem Krautgartnerem, Jaromírem Hniličkou, Milanem Maderem, Zdeňkem Pulcem a Karlem Velebným se v lednu 1966 zúčastnili i hostování Czechoslovak All Star Bandu při hamburské Jazz Workshop, kde se skladbou „Danyáda“ poprvé představil rovněž jako autor. Téhož roku ve Vídni (společně s Miroslavem Vitoušem a Janem Hammerem Jr.) se zúčastnil Guldovy Mezinárdní soutěže mladých sólistů, při níž v kontrabasové kategorii získal druhé místo a sním i stipendium ke studiu na bostonské Berklee College. Než odejel do USA, působil s Janem Hammerem Jr., hlavně v mnichovském klubu Domicile, kde doprovázeli např. Bennyho Baileyho, Hamptona Hawese a Ponyho Poindextera. S Holanďanem Ceesem Seem u bicích pořídili i dvě desky pro villngenskou MPS („Malma Ma liny“ a „The Happy Life of Pony“). Po studiích na Barklee, během nichž v Bostonu a jeho okolí jamovával s Charliem Marianem, Herbem Pomeroyem, Alanem Broadbentem, Mickem Goodrickem i Peterem Donaldem (třeba v klubech My Apartmenet, Jazz Workshop a Lennis´s on the Turnpike), se Jiří Mráz už do (mezitím okupovaného) Československa nevrátil a rozhodl se zůstat ve Spojených státech. Americké občanství (nicméně pod jménem George Mraz) získal až v pětasedmdesátém. Hrál v combech Dizzyho Gillespieho, ale i s Carmen McRaeovou, Clarkem Terrym, Joe Williamsem a Herbiem Hancockem. Plné dvě sezóny strávil však u Oscara Petersona (1970-71), s nímž natočil řadu alb a pracoval i na desce právě debutujících Singers Unlimited („In Time“). V létě 1972 účinkoval s Ellou Fitzgerald, od níž pak na čtyři roky přešel k orchestru Thada Jonese s Melem Lewisem. V jeho rámci podnikl řadu světových turné a natočil mnoho alb, mj. i v menších skupinách, které vedli jiní z tehdejších členů kapely (např. Pepper Adams, Walter Norris nebo Bobby Jones). Ve čtyřiasedmdesátém nastoupil ke Stanu Getzovi, s nímž účinkoval i na Jazz Jamboree ve Varšavě, ale k němuž se vracel i později (např. spoluúčastí na jeho LP „Blackhawk“ z roku 1986). V New Yorku, kde od 70. let žije, se pro zvukovou i improvizační vytříbenost své hry stal jedním z vůbec nejvyhledávanějších studiových jazzmanů. Měl tam i spousty dalších příležitostí: společnou formaci utvořil s Peterem Donaldem a Johnem Abercrombiem, byl jednou z hlavních postav New York Jazz Quarteta, v jehož sestavě se poznal se svým později častým partnerem Rolandem Hannou. Výčet těch, s nimiž Mraz na obou stranách Atlantiku točil je takřka bezbřehá, neboť mezi nimi – namátkově vzato – byli kupříkladu Harry Arnold, Bill Evans, Jon Faddis, Meredith D´Ambrosiová, Buddy De Franco, Jack DeJohnette, Stéphanne Grappelli, Jim Hall, Jon Hendricks, Elvin Jones, Jimmy Knepper, Hans Koller, Steve Kuhn, Charles Mingus, Art Pepper, Jimmy Rowles, John Scofield, Jimmy Smith, Zoot Sims, Atilla Zoller i mnozí další. Kromě klíčového postavení, jež zastával v souboru Quest (s pianistou Richiem Beirachem, Al Fosterem či Billym Hartem u bicích a se saxofonistou Davidem Liebmanem) poslední dobou pokračuje i v prohlubování své už víc jak deset let trvající spolupráce s Tommym Flanaganem, Na podiích se objevuje s The Jazz Mastrs Slide Hamptona, s Hankem Jonesem či Joe Hendersonem, v triu, které vedle Mrazovy basy tvoří ještě bubeník Al Foster a saxofonista Joe Lovano, nebo ve dvojici s Walterem Norrisem, která teď pro Concord Rec. pořídila i nádherné album „Hues of Blues“. Do Čech se Jiří „George“ Mráz poprvé vrátil v roce 1991, kdy tu také natočil CD „Catching Up“, licenčně pak převzaté japonskou společností Alfa Records. U ní loni jako leader předložil svoje druhé album „My Foolish Heard“, opět s Richiem Beirachem. K bicím však místo Petera Donalda v tomto případě usedl Billy Hart. A po kompaktu „Going Home“, který v Praze pořídil s Karlem Růžičkou, nyní na trh s týmiž spoluhráči jako na „My Foolish Heart“, k nimž navíc přibyli i Larry Willis u piana a Rich Perry na tenorsaxoxon, uvedl svoje třetí leaderovské album, jež má název „Jazz“. Letos vyšlo u etikety Milestone. Walter Norris - pochází z města Little Rock v americkém státě Arkansas, kde se narodil roku 1931. Jako čtyřletý se také u varhaníka a sbormistra v jednom z tamních kostelů začal učit hrát na klavír. Na klasický repertoár, k němuž ho tento pedagog vedl, se Walter koncentroval až do svých třinácti i když boogie-woogie se mu podařilo „objevit a za jediný den technicky zvládnout“ o plných pět roků dřív. Po jedenadvaceti měsících vojenské prezenční služby v poválečném Japonsku se vrátil do USA. Svoje první angažmá získal u houstonského saxofonisty Jimmyho Forda. Z Texasu odešel ve třiapadesátém do Las Vegas, kde debutoval jako kapelník vlastního tria. Odtud se pak přemístil do Los Angeles. V půli 50. let se stal jedním z nejvyhledávanějších sidemanů, jehož ke spolupráci zvali Zoot Sims, Teddy Edwards, Stan Getz, i kvinteto Shortyho Rodgerse s Billem Holmanem. Brzy se začal objevovat rovněž na deskách – především ve formacích, jež vedli Jack Sheldon, Frank Rosolino, Herb Geller či Ornette Coleman. Jeho pianistou Norris byl hned na první z nahrávek, které tento saxofonový novátor natočil jako leader a pro něhož dlouho zůstává jediným z mála klávesových hráčů, kteří se u Ornetta vůbec vyskytovali. V roce 1960 Walterovi nabídli post hudebního ředitele newyorského Playboy Clubu. Místo přijal už pro blízkost slavné Manhattan Music School, na níž pak po dalších pět let souběžně pokračoval ve studiu hudby. Od čtyřiasedmdesátého působil ve velkokapelové fromaci Thada Jonese s Melem Lewisem. Setrval v ní dvě sezóny a potkal se tu se svým později velmi frekventovaným spoluhráčem z Čech-kontrabasistou Jiřím „George“ Mrázem a s ním se pak vyskytoval na mnohých nahrávkách jak v duu, combech či s velkoorchestrálními sestavami. Po zmíněných dvou letech u Thad Jones - Mel Lewis Bandu odešel Walter v šestasedmdesátém do Skandinávie. Tam sedm měsíců hrál s Redem Mitchellem a skupinami Dextera Gordona či Reda Rodneyho. Pak se vrátil do New Yorku, aby nakrátko zakotvil u Charlese Minguse. V roce 1977 ho zlákala nabídka stanice Sender Freies Berlin, kterou údajně přijal proto, že její rozhlasový big band pracoval s novými křídly hamburského Steinwaye. V tehdejším Západním Berlíně nakonec zůstal, a to jako profesor tamní Hochschule für Musik. Na ní teď vždycky půl roku přednáší, zatímco zbývající čas může trávit na amerických turné. Díky nim se taky před šesti lety stal jedním z exklusivních umělců kalifornské značky Concord. Pro ni, jako svůj první kompakt, pořídil záznam sólového koncertu v prestižní berkeleyské Maybeck Recital Hall. Kritik Leonard Feather se nerozpakoval označit tento CD za „pianisticky jistojistě jednu z nejnepřekonatelnějších nahrávek nového desetiletí“. Potom následovala další alba: triové „Lush Life“ z jedenadevadesátého, téhož roku ještě kvartetní „Sunburst“, na němž se k rytmice jako tenorsaxofonista připojil i legendární Joe Henderson. O dvě léta později opět triovka „Love Every Moment“, nad jejímiž neočekávanými harmonicko-melodickýmu zvraty se rozplýval zase recenzent odborného časopisu Cadence. A loni duové „Hues of Blues“, na němž je mu partnerem náš Jiří „George“ Mraz. Renomovaný teoretik Zan Stewart, který o desítce jejích snímků napsal, že „jsou tím vůbec nejosobitějším, co kdy spolu tito dva zázrační muzikanti nahráli“, našel u obou „virtuozitu i neuvěřitelnou invenci“, a pokud šlo o Norrise, „jedinečný styl, v něnž se bop a cool prolínají s free, do něhož jako by promlouvali jazzoví velikáni, jimž se pianista obdivuje –tj. Art Tatum, Bud Powel nebo Charlie Parker a nároveň s nimi i Chopin, Debussy a Bartók