Larry Coryell / Billy Cobham „Space Revisited“ (USA)

„Všechno začalo při myšlence zachytit znovu čas a ducha hudebních nahrávek natočených téměř před třiceti lety a nakonec, tak jak tomu u jazzu často bývá, objevil se nový směr, svěží začátek vedoucí k něčemu novému, pozitivnímu. Použili jsme v podstatě stejné obsazení (dvě kytary a rytmickou sekci) i podobný koncept, přesné aranžmá, které napomáhá určitému směru improvizace. A tak jsme znovu objevili prostor (Space) někdejší kapely „Spaces“. Objevili jsme smysluplný dialog mezi hudebníky, který se významně liší od nynějších klasických formací, které reprezentují Chick Corea, Miroslav Vitouš, John McLaughlin i neopakovatelný Billy Cobham. V novém projektu je méně avantgardy než v původním „Spaces“ a více toho, co se nyní definuje jako „straight-ahead“ (přímo, či čelem vpřed, pozn.př.), obojí umožňuje vytvářet nová hudební překvapení. Pro milovníky detailů bude třeba rozlišit můj „sound“ od zvuku mého drahého přítele a spolupracovníka Bireli Lagréne – obvykle začíná sólem a všechna témata jsou unisono nebo ve dvou částech. Je třeba naučit se nás rozlišovat – jen tak budete moci sledovat onen dialog. Bireliho nápady nepostrádají brilanci a svěžest, jsou zahrány světově prvotřídní technikou, naplněnou vášní jeho evropsko-cikánské kultury. Poslechněte si jeho sóla, improvizuje a všechno hraje podle sluchu, nepotřebuje se dívat do not, což je další příklad jeho zázračného talentu.“ Bill Cobham byl bubeníkem v původní sestavě „Spaces“ a vrací se dokonce v lepší formě. Po celá tři desetiletí se tvořivě rozvíjel – on do bubnů netluče, je to umělec, který na bicí skutečně hraje. Souhra mezi bubny a sólisty vyplývá sama ze sebe, každý hráč skutečně naslouchá tomu druhému. Připomíná mi to Milesův výrok z roku 1978, když mi pomáhal nalézt svěžejší způsob improvizace, totiž, že „nikdy nesmíš dokončit frázi-vytváří to více prostoru a tím snadněji je slyšet ostatní hráče. Podstatná je kvalita rychlé odpovědi“. Na začátku roku 1997 jsem navštívil „Blue Note“ v NYC a slyšel Richarda Bonu z Kamerunu, který tam hrál společně s Joe Zawinulem. Upoutal moji pozornost svými přirozenými schopnostmi exoticky podanými. Okamžitě jsem věděl, že tento mladík bude schopen zahrát cokoliv, jeho basa zní občas jako hammondky. V jeho hraní je dokonce víc než jen zahraná hudba, on se s ní mazlí, odpovídá mi novým způsobem a je spjat i s Billem tak, jako by se znali po několik životů. Myslím, že my všichni jsme se znali v minulých životech – přinejmenším to tak vypadá, když hrajeme. Projekt „Spaces Revisited“ vznikl rychle – jeden den zkouška, dva dny nahrávání. Vrátil jsem se právě z Hong-Kongu, z festivalu mládeže pro světový mír a kluturu. Byl jsem tak dojat a nabit energii mladých lidí, kteří byli v čele tohoto festivalu, že jsem se rozhodl vzdát jim hold ve skladbě „Hong-Kong Breeze“. Jednoho dne se to probralo ve studiu a nahrávka byla zcela spontánní. Jak mi jednou řekl můj drahý přítel Jim Pepper „jazzové nahrávky jsou na věky“. A tak doufám, že se i vy budete dlouho těšit z naší hudby. (Larry Coryell v Ted Kurland Associates). Larry Coryell (1943), syn atomového fyzika, je skvělý kytarista. V polovině šedesátých let založil v New Yorku City rockovou skupinu The Free Spirits, pak se postupně dostával do kontaktu s jazzovými hudebníky (R. Brecker, Ch. Lloyd, J.Witherspoon aj.), byl členem kvarteta G. Burtona, s nímž získal světové renomé, krátce působil i s H. Mannem a poté vedl vlastní formace, např. Foreplay. Velkou pozornost vzbudila LP „Space“ s Chickem Coreou a J. McLoughlinem ad., která se řadí mezi první velká díla fusion music. Po éře syntézy elektrického rocku, jazzu, indické hudby a dalších vlivů, se jeho zájem přeorientoval na akustickou kytaru. V roce 1975 hrál v Carneggie Hall se S. Khanem, pak následuje série skvělých kytarových duetů, např. s J. Beckem, P. Catherinem, J. McLaughlinem, J. Scofieldem. Zároveň se zaměřoval na etablované jazzové trendy v nahrávkách se S. Grapellim (Young Django), Ch . Mingusem (Me Myself An Eye) a dalšími. Poprvé do bývalého Československa ho pozval v roce 1983 Peter Lipa na Bratislavské jazzové dny. V každé fázi různorodých etap svého vývoje prokázal Larry Coryell výrazný smysl pro blues. Billy Cobham (1944) je vynikajícím bubeníkem. Pochází z Panamy a od dětství ho přitahoval zvuk bicích. Začal studovat na newyorské High School Of Music And Art, ale odešel protože neznal noty. S bicími se seznamoval jako samouk, hrál s jazzovými i latinskoamerickými kapelami a v roce 1966 založil vlastní jazzrockovou formaci Dreams. Zároveň nahrával s Milesem Davisem, J. McLaughlinem, stal se členem Mahavishnu Orchestra. Po odchodu od McLaughlina zakládá vlastní kapelu, s níž v rychlém sledu nahrává čtyři LP („Cross Winds“ vydal Supraphon), které patří k reprezentativním nahrávkám světového jazzrocku především pro důraz na energii a intenzitu přímo „fyzického prožitku“. Cobhamův přínos jazzu je především v novém rozšíření virtuózní techniky a spojení jazzové volnosti s pevným základem rocku. Navíc se zdůrazněním melodické funkce bicích, pečlivým vyladěním jednotlivých nástrojů a vynalézavým používáním jejich tónových barev. Pierre (Bireli) Lagrene (1967) je bravurním kytaristou. Pochází z rómské rodiny a jeho start byl doslova raketový. Debutoval v jedenácti letech se svým bratrem ve Štrasburku a o dva roky později zde už koncertoval se S. Grappelim a N-H. Orstedem Pedersenem. V roce 1981 podnikl turné s P. de Luciou, Al di Meolou a J. McLaughlinem. Zúčastnil se festivalu v Montreaux a získal stipendium na Berklee College Of Music v Bostnu. Jeho hra se vyznačuje brilantní technikou s akcentem k improvizaci. Richard Bona (1966), pochází z Kamerunu. Vynikající basista a zpěvák, který se hradeckému publiku představil již loni v nezapomenutelném projektu „My people“, v sestavě kterou na JGT přivezl legendární Joe Zawinul.