Vienna Art Orchestra (AUT)

Název Vienna Art Orchestra obsahuje slova z názvů světoznámých kapel „Art Ensamble of Chicago“ a „Jazz Composers Orchestra“, což mluví za vše. Poslechněte si, co tomu říká sám Rüegg: „V dnešní době se avantgarda stala historickým pojmem, něco jako rokoko nebo dixieland. Nemyslím si, že je možné vytvořit dnes nějaké nové objevy, jak tomu bylo mezi léty 1890 až 1950. Dnes stojí v popředí individualita. Pokrok je dobrý, ale dělat hudbu je lepší. Novoty jsou dobré, ale individuality ještě lepší… Vienna Art Orchestra necítí historii jako břemeno, velmi často se však k ní obrací jako ke zdroji materiálu a inspirací.“ Když Rüegg komponuje, neptá se, zda-li to co píše je ještě dovoleno. Zajímá ho jediné – zda další nota nebo akord je logický a smysluplný. Je to praktik, který věří, že dějiny ještě poskytnou dostatek prostoru interpretům. „Máme snahu zapomínat, že jazz ve své podstatě byl vždy částečně eklektický, už od prvopočátku integroval „cizí“ vlivy“. Vienna Art Orchestra měl vždy muzikanty, kteří dokázali vyváženě spojit odvážný individualismus s disciplinovaným kolektivním cítěním, vyváženost improvizace a kompozice. Jsou to výborní evropští hudebníci a evropský charakter tohoto orchestru je obsažen i v programu jejich jubilejního turné s titulem „Highlights 1977-1997“. Obsahuje skladby, které převážně napsal Mathias Rüegg, dále Uli Scherer a Fats Waller. „Samozřejmě, orchestr, to jsem také já, chci psát pro jazz takové věci, v nichž se já i muzikanti budeme cítit dobře. Snažím se představit, jaké to je hrát tuhle skladbu na festivalu ve dvě hodiny v noci. Živý program musí být hratelný v kteroukoliv denní či noční dobu. Není nic horšího než kapela, která má špatnou náladu“, říká Rüegg. V Hradci Králové při jubilejním vystoupení Vienna Art Orchestra bude určitě přes půlnoc… Švýcarský pianista Mathias Rüegg (1952) ve svých mladých letech dělal „lyžařského instruktora, zedníka, odpírače vojenské služby a alpinistu“. V šestnácti letech začal hrát rock, pak ho zaujal jazz a v roce 1977 získal místo profesionálního pianisty v jednom vídeňském klubu. Jednou prý dostal chuť zahrát si v duetu a pozval kamaráda, a pak už jen majitelku klubu informoval, že budou hrát ve třech, ve čtyřech – až to dotáhl na sedmnáctičlenný soubor. Těleso rostlo, až se stalo něčím, co lze nazval „Chaotic-Gesamtkunstwerk-Happening“. A Mathias ráno psal partitury, odpoledně je zkoušeli, večer se hrálo… Od té doby letos uplynulo dvacet let. Orchestr je nepochybně evropský. V jeho obsazení je švýcarský lidový nástroj – alpský roh, i dva tibetské rohy, je tu i normální saxofonová a žesťová sekce, schopná fantastické souhry v psaných pasážích, stejně jako volného běsnění tam, kde to partitura vyžaduje. Na programu Vienna Art Orchestra se proto mohly objevit parafráze klasického alpského ländleru, úpravy jazzových témat Scotta Joplina až po Jamese Blooda Ulmera, orchestrální parafráze klavírních skladbiček Erika Satieho, předchůdce minimalismu, i původní Rüeggovy skladby. Pódiová prezentace míří ke scénickým akcím, je v ní cítit odmítnutí oficiální důstojnosti a vážnosti. Rüeggovo přesvědčení, že smích je účinná zbraň k přežití v dnešním světe a odhodlání dělat hudbu zásadně neváznou (ale naprosto vážně), předznamenává styl práce celého orchestru. O jeho jazzovém charakteru nemůže být pochyb. Je tu rytmika bohatě proměňovaná a obměňovaná v rámci jedné skladby, jsou tu improvizovaná sóla, vycházející jednou z přísné harmonie, jednou z modů, jednou zcela volná, podle toho jak to Rüegg se znalostí hráčů stanovil . Sólistické osobnosti zapadají do přesného rámce jakoby metodou D. Ellingtona. Mezi světem Duka Ellingtona a dnešní dobou je však podstatný rozdíl. Je také rozdíl mezi Amerikou a prostředím Vídně, resp. Evropy, střediska tradice vážné hudby. A právě evropské tradice umožnily vznik takového orchestru jako je V.A.O., který může hrát pro jazzové fandy stejně jako na tradičních hudebních slavnostech Wiener Festwochen.