Marlui Miranda

Marlui Miranda je skladatelka, zpěvačka a sběratelka brazilské domorodé kultury. Narodila se v Fortaleze, hlavním městě severovýchodní Brazílie. Vyrůstala v hlavním městě Brasil, kde absolvovala obor architektury na Univerzitě v Brazílii a v Regency v Santa Marcelina College. V 70. letech se přestěhovala do Rio de Janeira, kde studovala klasickou kytaru s renomovanými učiteli, jako je Turíbio Santos, na konzervatoři pak Villa Lobos. Koncertovala s hudebníky, jako jsou Egberto Gismonti, Milton Nasciment, Jards Macalé a vydala album Olho d'Agua (1979). Její písně natáčel Ney Matogrosso, Sá & Guarabyra a další. Ještě v 70. letech začala zkoumat a studovat hudbu brazilských domorodců. Z Guggenheimovy nadace obdržela stipendium na projekt mapující a uchovávající hudbu brazilského amazonského pralesa. Pracovala jako konzultant při natáčení filmů, natáčela alba v Brazílii i v zahraničí. Od roku 1996 byla Marlui členem skupiny Pau Brasil. V roce 1998 se objevila na albech O Sol de Oslo a The Creeps Oslo spolu s Gilberto Gilem, Bugge Wesseltoftem, Rodolfo Stroeterem a Toninho Ferraguttim. Její album Ihu-Todos os Sons (1995) působilo jako čiré zjevení. Hudební materiál vypůjčený od přírodních národů zpracovala vysoce osobitým způsobem. Marlui Miranda pracuje s indiánskými hudebními hříčkami, které přednáší s hlubokou znalostí originálu. Se zpěvačkou spolupracují špičkoví spoluhráči Gilberto Gil i Uakti, skupina hráčů na perkuse, kterou si v různých obdobích vybírali za partnery Paul Simon, Philip Glass a Stewart Copeland. Album Ihu-Todos os Sons  si v roce 1997 získalo zaslouženou pozornost. Třeba tím, že na něm připomínala nespoutanou Meredith Monk v mlhovině neznámých, minimalistických zvuků. I v tak bezbřehém hudebním spektru, jakým je brazilská hudba, představuje Marlui Miranda vybočení. Její hlas se chvílemi zvedá  do elegické proklamace, která se náhle promění v zaříkávání v hypnotickém rytmu, a vy se rázem ocitnete v jiné realitě. „Cestovat do indiánských osad  je drahé, potřebujete magnetofony, kamery, někdy si musíte pronajmout letadlo. Abych získala finanční prostředky, uspořádala jsem před svým prvním výjezdem turné jako zpěvačka. A před dalším jsem požádala o grant. V té době probíhaly konflikty mezi Indiány a bílými osadníky. Napětí vyostřovaly spory o půdu, pašování, ilegální lov ryb dynamitem i pirátství – bandité okrádali vědecké výpravy i turisty. Indiáni zjišťovali, že pokud chtějí svá území uchránit, musí bojovat. Měli luky, šípy a také brokovnice. Bílí dřevaři kradli z indiánského území ve státě Rondonia dřevo. Můj první kontakt tedy proběhl ve válečných časech. A to, že jsem se naučila jednu indiánskou písničku v jazyce Surui, mi později zachránilo život. Vydala jsem se na cestu jeepem s řidičem, fotografem a zdravotní sestrou. Cestovali jsme dva dny, řeky jsme překračovali na dřevěných mostech. Nakonec jsme s naším jeepem přece jen uvízli. Auto zůstalo viset na obrovských kořenech, kola se protáčela. A přitom jsme nevěděli, jestli jsme ještě na území kolonistů, anebo u Indiánů. Zatímco ostatní pracovali na autě, zpívala jsem nahlas písničku v jazyce Indiánů Surui, kterou jsem se předtím naučila. V pralese se to rozléhalo hodně daleko. Vydržela jsem to 45 minut. A ti Indiáni nakonec vylezli z houští s luky a šípy. Mluvili rychle a nahlas, pomohli nám vyprostit auto, a všichni do něj naskákali, jeep byl ověšený muži, ženami i dětmi. Ve vesnici jsem musela zpívat pro každého zvlášť. Strávila jsem u nich třicet dní. Sbírali jsme med a šplhali na stromy, trhali jsme to strašně dobré amazonské ovoce. Lovili jsme divoká prasata, která měla velké zuby a byla strašně agresivní. Aby nás nepokousala, museli jsme před nimi vylézt na stromy. Když cestujete podél řeky, v noci vidíte všude svítit oči šelem. Často jsem se koupala v řece, v níž plavaly piranhy. Celá hejna, ale nikdy mě žádná nekousla. Musíte jednat chytře, jako indiánské děti. Ty se seběhnou a dělají takový rámus, že všechny ryby utečou. Koupat se v pralese sám, to udělá jen idiot. V řece se také musíte šourat a ne zvysoka našlapovat, abyste nešlápli na rybu s jedovatým ostnem. Je dobré vědět, kde žijí električtí úhoři. A v noci, když spíte na lodi, slyšíte takové strašně úporné chroustání. To je ryba, která ožírá z lodi nátěr. Nad hladinou se rozléhá symfonie komárů, která zní jako Stockhausen“.