James Carter Electric Groove Band (USA)

„Hodně mě inspiroval Jimi Hendrix a spousta jiných zpěváků. My instrumentalisté se totiž pokoušíme napodobovat zpěváky. Když hraješ dobře, lidi vnímají tvou hudbu, jako bys jim zpíval.“ (James Carter). James Carter patří multiinstrumentalista a skladatel s výraznými nápady, se narodil v roce 1969 v Detroitu. Pochází z hudební rodiny, poslouchal muziku od Hendrixe po Davise. Svůj první saxofon držel v ruce poprvé v deseti letech. Dnes je vášnivým sběratelem nejen saxofonů (vč. bassaxofonu), ale i klarinetů, fléten, hobojů a fagotů všeho stáří a druhů. Vlastní přes třicet dechových nástrojů. Na všechny samozřejmě umí zahrát. Hudební vzdělání získal u soukromého učitele detroitského jazzmana Donalda Washingtona. James začal hrát ve školním bandu Bird-Trane-Sco-Now! Za hudbou pravidelně jezdil do New Yorku, v roce 1985 cestoval po Skandinávii se souborem Blue Lake Monster a po návratu do Detroitu dostal nabídku doprovázet zpěvačku Betty Carterovou. V dalším roce jej přizval k přechodné spolupráci Wynton Marsalis. Několik měsíců po dokončení studia na střední škole se stal senzací Rapa House Bandu a New Breed Bebop Society, poté odchází do New Yorku pracovat s trumpetistou Lestrem Bowiem (1941). S Bowie’s Organ Ensemble se objevuje na dvou albech. Spolupracoval se saxofonistou, flétnistou, skladatelem a tvůrcem multimediálních projektů Juliem Hemphillem (1940). Hrál s tenorsaxofonistou Frankem Löwem (1943), avantgardistou, který lpí na kultivaci a rozvíjení jazzové tradice. Účinkoval v New York Organ Ensemble, v Marsalisově Lincoln Center Jazz Orchestra či v oktetu New World Order. Roku 1990 dává Carter dohromady trio pro Morfia Festival v Německu, v němž s ním hrají detroitští muzikanti Jaribu Shahid a na basu Tani Tabbal – základ budoucího kvarteta. Čtvrtým mužem sestavy se později stal pianista Craig Taborn. V polovině dubna 1993, třináct let od chvíle, kdy dostal svůj první saxofon, natočil Carter debutové sebevědomé album JC On The Set (Columbia 1994), překypující emocemi, drsným rollinsovkým tónem tenorsaxofonu a obrovským nasazením. Vedle skladeb Dukea Ellingtona, Sun Raa, Dona Byase se objevují také vlastní kompozice. Druhé album Jurassic Classics (Columbia 1995) přináší standardy (B.Strayhorn, T. Monk, J.Colrane, C.Brown, S. Rollins) hrané v divokých tempech. Ceněné je další album The Real Quietstrom (Atlantic 1995), kde Carter projevuje kultivovanost – ať už ve swingových reminiscencích, nebo ve vážnohudební ukázněné poloze – a technickou zdatnost při hře na čtyři druhy saxofonů, střídá sopránsaxofon s altkou, tenorem i barytonsaxofonem, zahraje i na basklarinet a basovou flétnu. Nahrávka je díky tomu zvukově velmi bohatá, pro časté užití hlubokotónových nástrojů má hutný, příjemný zvuk. Také tu poprvé střídá svou věrnou rytmiku (kromě pianisty Craiga Tabona) Jaribu Shahid – kontrabas, Tani Tabbal – bicí, hraje s doprovodem tvořeným kontrabasistou Davem Hollandem a bubeníkem Leonem Parkerem. James Carter tu kráčí nad časem a jeho styly, nic necituje, vše už má zažito, hraje ze své duše. Na druhé straně – oproti prvnímu albu – celek postrádá agresivnější pasáže, tvorba se posunula k mainstreamu.k mladým americkým jazzmanům, kteří dnes hrají muziku, jež sice vychází z bebopu a drží se spíše modernistické tradice, současně je ale ovlivněna také moderní černošskou populární hudbou. James Carter, Další album Conversing With The Elders (Atlantic 1996) je účinným postmoderním vytunelováním stylů přítomných hostů (trumpetisty Lestera Bowieho ve FreeRegae-HiBop) a nepřítomných autorů raného swingu Bennieho Motena nebo vrcholné avantgardy Anthonyho Braxtona. James Carter je jazzman mnoha tváří, po albu In Carterian Fashion (1998) vydává na přelomu tisíciletí úmyslně současně dvě alba. Jedno je elegantní někdy až romanticky laděné Chasin‘ The Gypsy, inspirované legendárním evropským kytaristou Django Renhardtem, s houslemi, harmonikou a akustickými kytarami. Druhé, Layin‘ In The Cut, je zcela současné, elektrické, funkové album, plné energie a drsného saxofonového soundu, s všudypřítomnými kytarovými sóly. Bruce Lundwall, šéf společnosti Blue Note o tomto nevypočitatelném umělci uvažuje („Až si vybere jeden z těch pětadvaceti stylů…“) jako o jazzové osobnosti příštího století. Aktuální album: Layin‘ In The Cut.