Joe Zawinul Syndicate (USA)

Klavírista a skladatel Josef „Joe“ Zawinul, jehož může rakouský jazz právem považovat za jednu ze svých legend, se narodil 7.července 1932 ve Vídni. Pochází z rodiny, v níž se maďarská a česká krev mísila s romskou. Jeho dědeček u kterého žil, mu v osmatřicátém věnoval napřed housle a brzy po nich akordeon. Rakouský folklór, cikánské písničky a všechno ostatní, k čemu se jako dítě dostal, se mu na ně podařilo zvládnou tak dobře, že to od svých dvanácti začal zkoušet i s pianem. Soukromé klavírní lekce ho nakonec přivedly až na vídeňskou konzervatoř. A od 50. let rovněž k pravidelnému účinkování s mnoha jazzovými formacemi, v nichž se ovšem zpočátku objevoval i jako bastrumpetista: v jedenapadesátém to bylo jeho vlastní trio, o rok později sestava, které na tenorsaxofon šéfoval Hans Koller. A později mnoho dalších comb, jejichž leadery byli rakouští, němečtí či francouzští muzikanti. Mezi nimi např. klarinetista Fatty George nebo u kláves Friedrich Gulda. Jako sedmadvacetiletý zvítězil v soutěži mladých jazzmenů, sponzorované americkým Down Beatem, a dostal stipendium na tehdejší bostonskou Berklee School. Zůstal tam však doslova jen pár dnů, neboť – shodně s Milesem Davisem, který místo studií Julliardova hudebního učiliště šel také raději hrát k Charliemu Parkerovi – dal přednost angažmá, které mu do své kapely nabídl Maynard Ferguson. V letech 1959-60 pak Josef doprovázel zpěvačku Dinah Washingtonovou, od ní přešel k Harrymu „Sweet“ Edisonovi a později vystupoval i s vokalistou Joe Williamsem. Rozhodující zlom v Zawinulově „americké“ kariéře však znamenal až jeho příchod do tenkrát ještě ani ne dva roky existujícího kvinteta, které vedl soulový altkař Julian „Cannonball“ Adderley. Josef, jemuž tehdy všichni začali říkat „Joe“, tam vystřídal v jedenašedesátém Bobbyho Timmonse a coby člen tohoto soul-jazzově proslulého seskupení se prosadili jako autor takových standardů, jakými byly např. „The Country Preacher“, „Walk Tall“ a především „Mercy, Mercy, Mercy“. Se zprvu pěti a následně šestičlenným ansámblem bratří Adderleyů, k němuž se nakonec přidal i Yusef Lateef, se Zawinulovi poštěstilo uskutečnit několik nezapomenutelných nahrávek. Z nich k nejklasičtějším patří hlavně jeho fantastický chorus v Julianově kompozici „Jive Samba“ z LP „San Francisco Revisited“ (Riverside). Při koncertech, které ho kromě USA zavedly i do Japonska, řady evropských zemí či latinské Ameriky, získal opravdu celosvětovou pozici. Ačkoli u „Cannonballa“, jehož soubor v té době patřil k nejvytíženějším, Joe setrval až do roku 1970, stihl přitom točit i s jinými sólisty – od Colemana Hawkinse až po Bena Webstera, Jay Jay Johnsona nebo Friedricha Guldu. Druhý zvrat v Zawinulově hudební biografii přineslo jeho „elektrické“ období, k němuž ho inspiroval hlavně Miles Davis. Joe se koncem 60. let podílel na celkem pěti jeho albech – včetně klíčového „In A Silent Way“ a přelomové dvoudesky „Bitches Brew“. Roku 1970 pak – ještě se saxofonistou Waynem Shorterem a českým basistou Miroslavem Vitoušem, jenž ostatně do Ameriky přišel za podobných okolností jako sám Zawinul – vytvořil jednu z nejvýznamnějších kapel jazzrockové éry, slavnou Weather Report. Aniž kdy slevila z uměleckých nároků. Desek W.R. se prodávalo tolik, že o tom i popoví kolegové mohli jen snít. Bezpočet cen, mezi nimiž nechyběla ani americká Grammy, vítězství v žebříčcích hlasovacích anket i respekt v odborných kruzích byly důsledkem toho, jak soubor pracoval s prolínáním akustického elektronického instrumentáře, v polyrytmech svých, zcela originálních a kolektivně rozvíjených témat. K nejznámějším mezi alby Weather Report patřilo jejich debutové LP (1971), potom „I Sing the Body Electric“ (1972), „Black Market“ (1976) a „Heavy Weather“ (1977), na němž se objevil další ze Zawinulových hitů – totiž jeho „Birdland“, vokálně později slavný i s Manhattan Transfer. Právě tato perioda, na niž od sedmaosmdesátého navázal další, podobně úspěšný Zawinulův kolektiv Weather Update (mj. s Peterem Erskinem u bicí soupravy), byla branou k Joeově třetímu, podle kritiky zatím nejnovátorštějšímu odbobí. Průkopnicky se v něm soustřeďuje na styl využívajíc modifikace zvuku elektroakustických a elektronických kláves prostřednictvím celé baterie přídavných zařízení. Jde o koncept, jehož záměr asi nejvýstižněji charakterizuje Zawinulovo heslo:“Play electric, sound acoustic“(Elekticky hrajem tak, aby výsledek zněl akusticky). Pianista, jehož v mládí nejvíce oslovovali George Shering a Nat King Cole, si postupně dokázal vytvořit zcela osobitý, cítěním navýsost „černý“ styl, v jehož melodickorytmických vzorcích se opírá i o odmlky a prostor. Jakkoli se možnosti jeho syntezárotů zdají být bezbřehé, svá aranžmá v něm nikdy nepřehlcuje. Naopak: snaží se o transparentnost a zřetelnou diverzifikaci zvolených orchestrací, v nichž jakoby zvnějšku uplatňuje polyfonii svých témat. Tento tvůrcův přístup vyvrcholil v sestavě, jíž říká JOE ZAWINUL SYNDICATE, a kterou do České republiky právě přiváží.